Ne každý má tu možnost se v bazénu posoustředit po okolí. Ale když máte aspoň trošku rozumu a uděláte si hodnou holčičku, máte tu možnost se pokochat i dalšími bytostmi, který se v tomto panoptiku nedělního odpoledne nacházejí.
Dojde k tomu naprosto pochopitelně. Když se po týdenním vytváření hodnot posnažíte v pátek večer vymyslet nějakej program na víkend a vyjdou z toho zase sobotní Poděbrady, pokusíte se v neděli pro potomka vymyslet něco opravdu úžasnýho. Jenomže na vás dopoledne sedne únava ze včerejší procházky osolená depkou z toho že je zejtra zase pondělí a osmažená dopoledním programem, ve kterém se střídají Pižla Mžik, Spongebob, naprosto vyhulený příběhy hada a slona a naprosto dementní Snapatunííz. Celá kombinace sice zajistí onu drahocennou chvilku klidu, ale prohloubí potřebu být lepší otec než je odstávka u televize. Spásné řešení je výlet do bazénu, je to přece zábava kombinovaná se sportem!
Už na parkovišti zjistíte, že nejste sami. Podobně postižených otců, kteří vyfásli potomka, ať už protože mamka taky potřebuje mít chvíli pro sebe, nebo je zrovna onen víkend střídavé péče, je na parkovišti pěkná řádka. Naštěstí jsme v lokálním sídlištním akvaparku, který sice má jásavý billboard se šťastnou rodinou dovádějící v blankytně chlorové vodě, ale realita je jak jsem již popsal složená převážně z otců, několika teenage utrpenců se smartphony v igelitovým pytlíku s gumičkou, několika osamocenými kmety s ukrutně chlupatejma zádama a dvěma vychrtlými čahouny s plovací čepicí a brýlemi, kteří se marně pokoušejí pilovat svůj závodní styl v bazénu plným malých piraň. Ty šťastné rodiny z billboardu nyní vystupují z bílého SUV levnější značky v tom známém akvaparku za Prahou, kde za 2 hodiny dovádění zaplatí značnou část platu těch, kteří jsou teď tady se mnou.
V našem teritóriu jsou tři bazény (tobogán nepočítam, tam se bojim). Naším cílem je ale jeden jediný – cáchadlo pro mrňata s hloubkou asi 20 čísel, dvěma vodotrysky a plechovou miniklouzačkou. Máme tady klasický nedělní štamgasty.
Nejsmutnější jsou “akvapanicové” (jsem tady dneska na zkoušku poprvý). Nemají s sebou naprosto nic, což vyúsťuje v ještě větší zmatenost, hlavně když si jejich děti snaží osvojit nějaký hračky a oni neví, jestli ty kyblíčky někomu patří nebo ne, a tak tam chodí, vrací ty věci a všem se omlouvají. Jejich děti se poznají snadno, povětšinou je kolem nich voda trošku žlutá, protože taťka nezapoměl jenom rukávky, ale i plínu do vody. Akvapanice taky poznáte podle lehce přkrčeného postoje. Jsou připraveni vyrazit a ochránit svoje dítě kdykoliv a jakkoliv. Krouží a kráčí kolem bazénu snažíc se kopírovat pohyb dítěte a najít nejkratší cestu k tomu, aby ho mohli v případě potřeby skočit do 20cenimetráku šipku, srazit svoje dítě k zemi, neskutečně se odřít a cestou skolit několik dalších ratolestí, jenom aby si Lukášek nenamočil ten aftík na pusince. Akvapanicové s plachým pohledem ze začátku sedí na druhým schodě a až po cca 20 minutách se osmělí a sestoupí níž, aby si mohli opláchnout aspoň nohy a hemeroidy tak jak to dělají ostatní.
Dřív to byl každej víkend kotel na Letný, dneska už permanentku na Spartu nahradila permice do tohohle vodního “světa”. Kupodivu, tihle kluci jsou asi nejsympatičtější z celýho osazenstva a určitě jediní, kteří zvládají hyperaktivní kluky vytvářející onu vodní simulaci piraňího hemžení. Starý časy připomínají už jenom blednoucí četné kéry, stejně ale dostal mladej aspoň plavky s tou pravou bordovou barvou a velkým nápisem ESPAŇA. Taťkové zaslouženě budí respekt všech ostatních dětí, nebojí se totiž mrštit svým dítětem po hlavě metr dopředu a za smíchu obou spustit hurónský pokřik když se mladej vyhrabe z pod vody a začne ji po tátovi plivat.
Z druhýho břehu pozoruje bejvalý hooligans trošku závistivě mladej, taky plešatej tatínek v obtažených krátkých plavkách, leží jako jedinej úplně ponořenej napříč bazénem. Když se dozvěděl, že čeká kluka, hned si představil jaký to bude super až spolu budou blbnout. Svoje asi roční mimino se pokouší povzbudit slovy “tak dem do toho velkýho bazénu?” nebo “že na tebe stříknu!”. Mladej ho s polootevřenou slintající pusou docela ignoruje a namísto toho se pouští do žužlání růžovýho kropáčku, kterej si rve do pusy. Taťka s lehce zklamaným nedočkavým výrazem začíná chápat, že si očividně jěště počká než provětrají ten cyklotriál, kterej koupil synkovi i sobě k prvním narozkám.
Mezitím si Verunka, ke který se už půl hodiny nikdo nehlásí, uprostřed bazénu stoupne, nasadí neurčitý výraz a výrazně zčervená. Její matka koketující s plavčíkem sice zpozoruje, že její dítě očividně sere, ale zhodnotila že bude nejmíň nápadný se k Verunce nehlásit, než kdyby jí odtáhla jinam a řevem a smardem tak na sebe zbytečně upozornily. Navíc má plínu, tak co!
Mezitím přichází anglicky na sebe mluvící páreček thajky a poněkud silnějšího muže s českým ksichtem. Pán se pyšně posadí doprostřed bazénku a začne kontrolovat jestli ho všichni patřičně obdivujeme, na klíně půlročního michelina s veselým úsměvem. Jeho manželka se nesměle posadila na kraj bazénku, kouká z okna a po několikátý si probírá plusy a mínusy toho, jestli byl dobrej nápad vyměnit rozehřátou domovskou pláž, kde si mohla pohodlně vydělávat prostitucí, za pražskej sídlák a možnost porodit 5tikilový dítě.
Kontroluju svoje dítě, který si mezitím poctivě naplnilo už druhej kyblík vodičkou a zkouším po vzoru otce s přehnaným očekáváním ono “tak dem do toho velkýho bazénu?”. Překvapivě se mi dostává hbitě pozitivní odpovědi a tak se vítězoslavně usměju a zvedám se. Postřehnu lehce závistivý pohled v obtažených plavkách a tak ještě požádám prdku aby dala tomu chlapečkovi ten bagr, kterej si zabrala jako “MOJE”. Dostalo se mi zpětného děkovného úsměvu a cítím soulad se vším kolem. Jsme tady všichni na jedný lodi. Ti “jiní” otcové, i my krásní a nejbožejší.