Otcové v bazénu

Ne každý má tu možnost se v bazénu posoustředit po okolí. Ale když máte aspoň trošku rozumu a uděláte si hodnou holčičku, máte tu možnost se pokochat i dalšími bytostmi, který se v tomto panoptiku nedělního odpoledne nacházejí.

Dojde k tomu naprosto pochopitelně. Když se po týdenním vytváření hodnot posnažíte v pátek večer vymyslet nějakej program na víkend a vyjdou z toho zase sobotní Poděbrady, pokusíte se v neděli pro potomka vymyslet něco opravdu úžasnýho. Jenomže na vás dopoledne sedne únava ze včerejší procházky osolená depkou z toho že je zejtra zase pondělí a osmažená dopoledním programem, ve kterém se střídají Pižla Mžik, Spongebob, naprosto vyhulený příběhy hada a slona a naprosto dementní Snapatunííz. Celá kombinace sice zajistí onu drahocennou chvilku klidu, ale prohloubí potřebu být lepší otec než je odstávka u televize. Spásné řešení je výlet do bazénu, je to přece zábava kombinovaná se sportem!

Už na parkovišti zjistíte, že nejste sami. Podobně postižených otců, kteří vyfásli potomka, ať už protože mamka taky potřebuje mít chvíli pro sebe, nebo je zrovna onen víkend střídavé péče, je na parkovišti pěkná řádka. Naštěstí jsme v lokálním sídlištním akvaparku, který sice má jásavý billboard se šťastnou rodinou dovádějící v blankytně chlorové vodě, ale realita je jak jsem již popsal složená převážně z otců, několika teenage utrpenců se smartphony v igelitovým pytlíku s gumičkou, několika osamocenými kmety s ukrutně chlupatejma zádama a dvěma vychrtlými čahouny s plovací čepicí a brýlemi, kteří se marně pokoušejí pilovat svůj závodní styl v bazénu plným malých piraň. Ty šťastné rodiny z billboardu nyní vystupují z bílého SUV levnější značky v tom známém akvaparku za Prahou, kde za 2 hodiny dovádění zaplatí značnou část platu těch, kteří jsou teď tady se mnou.

V našem teritóriu jsou tři bazény (tobogán nepočítam, tam se bojim). Naším cílem je ale jeden jediný – cáchadlo pro mrňata s hloubkou asi 20 čísel, dvěma vodotrysky a plechovou miniklouzačkou. Máme tady klasický nedělní štamgasty.

Nejsmutnější jsou “akvapanicové” (jsem tady dneska na zkoušku poprvý). Nemají s sebou naprosto nic, což vyúsťuje v ještě větší zmatenost, hlavně když si jejich děti snaží osvojit nějaký hračky a oni neví, jestli ty kyblíčky někomu patří nebo ne, a tak tam chodí, vrací ty věci a všem se omlouvají. Jejich děti se poznají snadno, povětšinou je kolem nich voda trošku žlutá, protože taťka nezapoměl jenom rukávky, ale i plínu do vody. Akvapanice taky poznáte podle lehce přkrčeného postoje. Jsou připraveni vyrazit a ochránit svoje dítě kdykoliv a jakkoliv. Krouží a kráčí kolem bazénu snažíc se kopírovat pohyb dítěte a najít nejkratší cestu k tomu, aby ho mohli v případě potřeby skočit do 20cenimetráku šipku, srazit svoje dítě k zemi, neskutečně se odřít a cestou skolit několik dalších ratolestí, jenom aby si Lukášek nenamočil ten aftík na pusince. Akvapanicové s plachým pohledem ze začátku sedí na druhým schodě a až po cca 20 minutách se osmělí a sestoupí níž, aby si mohli opláchnout aspoň nohy a hemeroidy tak jak to dělají ostatní.

Dřív to byl každej víkend kotel na Letný, dneska už permanentku na Spartu nahradila permice do tohohle vodního “světa”. Kupodivu, tihle kluci jsou asi nejsympatičtější z celýho osazenstva a určitě jediní, kteří zvládají hyperaktivní kluky vytvářející onu vodní simulaci piraňího hemžení. Starý časy připomínají už jenom blednoucí četné kéry, stejně ale dostal mladej aspoň plavky s tou pravou bordovou barvou a velkým nápisem ESPAŇA. Taťkové zaslouženě budí respekt všech ostatních dětí, nebojí se totiž mrštit svým dítětem po hlavě metr dopředu a za smíchu obou spustit hurónský pokřik když se mladej vyhrabe z pod vody a začne ji po tátovi plivat.

Z druhýho břehu pozoruje bejvalý hooligans trošku závistivě mladej, taky plešatej tatínek v obtažených krátkých plavkách, leží jako jedinej úplně ponořenej napříč bazénem. Když se dozvěděl, že čeká kluka, hned si představil jaký to bude super až spolu budou blbnout. Svoje asi roční mimino se pokouší povzbudit slovy “tak dem do toho velkýho bazénu?” nebo “že na tebe stříknu!”. Mladej ho s polootevřenou slintající pusou docela ignoruje a namísto toho se pouští do žužlání růžovýho kropáčku, kterej si rve do pusy. Taťka s lehce zklamaným nedočkavým výrazem začíná chápat, že si očividně jěště počká než provětrají ten cyklotriál, kterej koupil synkovi i sobě k prvním narozkám.

Mezitím si Verunka, ke který se už půl hodiny nikdo nehlásí, uprostřed bazénu stoupne, nasadí neurčitý výraz a výrazně zčervená. Její matka koketující s plavčíkem sice zpozoruje, že její dítě očividně sere, ale zhodnotila že bude nejmíň nápadný se k Verunce nehlásit, než kdyby jí odtáhla jinam a řevem a smardem tak na sebe zbytečně upozornily. Navíc má plínu, tak co!

Mezitím přichází anglicky na sebe mluvící páreček thajky a poněkud silnějšího muže s českým ksichtem. Pán se pyšně posadí doprostřed bazénku a začne kontrolovat jestli ho všichni patřičně obdivujeme, na klíně půlročního michelina s veselým úsměvem. Jeho manželka se nesměle posadila na kraj bazénku, kouká z okna a po několikátý si probírá plusy a mínusy toho, jestli byl dobrej nápad vyměnit rozehřátou domovskou pláž, kde si mohla pohodlně vydělávat prostitucí, za pražskej sídlák a možnost porodit 5tikilový dítě.

Kontroluju svoje dítě, který si mezitím poctivě naplnilo už druhej kyblík vodičkou a zkouším po vzoru otce s přehnaným očekáváním ono “tak dem do toho velkýho bazénu?”. Překvapivě se mi dostává hbitě pozitivní odpovědi a tak se vítězoslavně usměju a zvedám se. Postřehnu lehce závistivý pohled v obtažených plavkách a tak ještě požádám prdku aby dala tomu chlapečkovi ten bagr, kterej si zabrala jako “MOJE”. Dostalo se mi zpětného děkovného úsměvu a cítím soulad se vším kolem. Jsme tady všichni na jedný lodi. Ti “jiní” otcové, i my krásní a nejbožejší.

Matky a otcové v ústavu

Ani nevím, jak se to stalo. Jednu chvíli sedím v autobuse na hory a náhodou si přisednu k jedný docela milý buchtě … a o chvíli později s ní mam dvě děti. No a teď zrovna už jsem druhej den v porodnici a sžívám se s tím druhým dítětem, kterýmu jsou dva dny. Ale o tom třeba někdy později. Porodnice je totiž tak zajímavý místo, že bych vám ho rád popsal. Mám zkušenosti (jenom ty nejlepší) s “Podolím”, tedy s tím co se mu říká honosně Ústav pro matku a dítě v pražském Podolí. Jak vidíte, na otce v názvu lehce pozapoměli.

 

Proč jsem tady? Protože, jak už jsem psal minule, přijde mi to jako nejlepší čas a způsob, jak k novému členu domácnosti přilnout. Minule (a funguje to i teď) mi dalo těch pár dní víc emocí, než jsem za celej život dostal například z toho fejsbůku, který nám přece ty životy navzájem tak krásně propojuje. Taky trošku pomáhám rodičce, protože když vám udělají 30 cm díru v břiše, tak se vám dalších pár hodin docela blbě dělají sklapovačky. Navíc pobyt s vaší holkou v porodnici je prostě nepřekonatelná možnost jak se s ní sbližit. Překonalo to dokonce i dobu, kdy nám chyběly asi měsíc dveře od záchodu. S detaily jak to tady probíhá vás nebudu zatěžovat, ale obsahuje to samozřejmě práce jako nalévání čaje, navigování různých příbuzných, úkony s obrovskejma síťovanejma pooperačníma bombarďákama a souboj ve sprše kdy se bránící matku pokoušíte donutit si vydrhnout čerstvou jizvu.

 

Kromě personálu je tady obrovská spousta matek a otců. Mně to zpočátku hodně vyjukalo a tak jsem se rozhodl napsat takovou lehkou seznamovačku pro vás, abyste se ušetřili vyjukanost a věděli co vás čeká, pokud se sem někdy případně dostanete.

 

Matky
Já vím, je to strašně prvoplánové zjištění, ale je tady spousta matek, čekatelek, budoucích rodiček. Většina žen co tady je mají obrovský břicho a chodí kolíbavou chůzí v lehkém záklonu, jednou rukou se držíc za záda. Výraz “je to nejšťastnější období v mém životě” v týhle fázi těhotenství nemá prakticky žádná.

 

Ačkoliv je tento článek spíše o otcích, nemohu nevzpomenout tři zajímavé skupiny matek, které v porodnici bezpčeně potkáte a poznáte:
  • holky monitoriky – monitory jsou takový přístroje, který poslouchají mimíska a zaznamenávají to na papír. Celý proces trvá hodně dlouho, takže se v čekárně hromadí skupinky maminek čekatelek se spoustou času a tedy i potenciálu. Tak vznikly holky monitorky, které jsou takovou datovou základnou celé porodnice. Dozvíte se zde spoustu informací a příběhů ostatních, můžete nasdílet ty svoje, pošlete dál příběhy, které jste se dozvěděla minule, okomentujete.
  • rizikovej gang – holky z rizikáče jsou vévodkyně celé porodnice. Jsou tam už několik týdnů a taky to dávají znát. Se svými megapupky plují sebevědomě prostorem, oděné jednotně v žlutých froté županech, které už dávno vzdaly snahu pokrýt celý obvod naší maminky čekatelky. Pod brkem velkou peněženku a v očích neovladatelný instinkt. V zájmu výživy dítěte nejdřív jak žraloci proplují místní kantýnou a hodí tam chlebíček s větrníkem, aby se následně odebraly okupovat Nestlé automat v přízemí snažíc se z něj vydolovat za rozměněné kováky zmrzku. Nikdo neví, jestli to ten chlebíček odnes kvůli drobným na zmrzku, nebo byl v prioritách výš a Nestlé vydělává pouze díky “tak já to tam hodim, ať se s tim netaham”.
  • ježiš já sem blbá – tuhle větu slyšíte většinou hodně zadýchanou, v půlce schodiště, kdy nastávájící maminka zjistila, že těch 17 nahoře je prostě na fyzičce znát. Následuje dotaz na umístění výtahu. Bohužel, cesta k výtahu je kolem již zmiňovaného automatu na zmrzku, takže 17,2 bejbynko. Ale to neva, po porodu to hned shodím, slibuju! Teda .. až dokojím, přece Vendulku neochudím o mlíčko.

 

Otcové
Pánové jsou mnohem zajímavější studijní materiál. Nejsou tady totiž vůbec doma. Narozdíl od matek, které to tady opanovaly, prakticky každý chlap se tady cítí značně nejistě, pravděpodobně díky kombinaci následujících důvodů:
  • polovina žen se na něj kouká s výrazem “tohle všechno co teď podstupuju je “vaše” vina!!” vy si jenom užijete a my ženy to musíme oddřít
  • druhá polovina žen se na něj kouká taktéž nenávistně, důvod je ale jeho pouhá přítomnost v chrámu patřícím ženám, kde se přivádějí na svět božská stvoření. A ten cizák se sem opovažuje lézt
  • chlap jakožto citlivá duše prostě instinktivně cítí to obrovské množství bolesti, které se v tomhle baráku již odehrálo
Je velmi snadné identifikovat otce podle některých vnějších znaků:
  • lehce udýchaný, něco vehementně vysvětluje na chodbě paní v bílém – klasický případ první návštěvy a dopadu psychického tlaku výše zmíněných bodů, většinou se snaží zmírnit následky toho že jde o 3 hodiny pozdě květinou koupenou u vchodu a orbitkami. Jedna orbitka v balíčku chybí, protože se snaží vší silou filtrovat alkoholové výpary včerejší oslavy narození malé ratolesti. Jeho matka v tuto chvíli právě sedí na nafukovacím kruhu, kouká do rohu a netrpělivě čeká až jí opět přinesou Alenku aby jí mohla nakojit. Odnesli ji před 4 minutami, takže do dalšího kojení zbývá už jenom 2 hodiny a 46 minut … a teď už jenom 45.
  • hlava v dlaních, strašne rozklepaný, v prvním patře – tam je pohotovost, chlapec zrovna těžce lituje toho, že to na svou dívku “tak ještě naposledy kotě” zkusil a neudržel se na uzdě. Dorazili 13 minut a 24 vteřin poté co v ložnici rozsvítili a zjistili že Freddie Krueger byl docela žabař.
  • naprosto stejný výjev, ale ve čtvrtém patře – tam jsou porodní sály kámo, a to už není ta mladická sranda z prvního. Kluk tam sedící teď pekelně lituje toho, že podlehl tlaku všech dívčích a ženských časopisů budujících kult “nenech jí tam samotnou, žena potřebuje podporu” a to co díky tomuto hnutí viděl, nejenom že nedal, ale už nikdy nezapomene. Od teď na to už bude na to myslet pokaždý, když své dítě uvidí. Což je taky důvodem toho proč Petruška půjde hodně rychle na internát.
  • jde váhavým krokem směrem ven, když Tě míjí tak se usměje, v některých případech tě i obejme a dá ti dvacku – samozřejmě do porodnice novopečený otec prostě patří. S posunutou mentální hranicí toho, co všechno dokáže ženské tělo vydržet vyráži vstříc partičce kamarádů, kterým v průběhu večera bude ještě 16x pouštět na mobilu video “hele tady už leze hlavička!”
  • běžící muž s rukama dopředu – otec jedničky a nastávající otec dvojky. Dvojka je u rodičky v břiše a čeká spolu s dalšími dvěma desítkami matek, knihou 50 odstínů šedi zabalenou v papíru s květinami aby na ní ostatní rodičky nekoukaly jako že je běhna a banánem s tatrankou v kabelce na monitor. Pokukuje po záchodě až se uvolní, ale ne zas tak brzo aby se jí nechtělo až bude na tom monitoru poslouchat techno který odráží tlukot srdíčka jejich srdíčka. Jedničku, která z tý nudy a přemíry obřích matek vzala roha zrovna honí bláhový otec. Vzala to kolem rostřeseného mladíka s hlavou v dlaních v patře prvním a hrne si to směrem k výtahu do čtvrtého, netušíc co by jí tam mohlo potkat. Stejně tak netuší, jaká obrovská ztráta současného výsadního postavení ji za pár týdnů čeká.
  • muž s plátěným pytlíkem v ruce – chudák, co si koupil předporodní kurs se svou přítelkyní, jde na poslední lekci. Beruška nemohla, je moc velká a při delším pohybu má plyny. Takže se tam statečně vypravil sám nevědouc, že poslední hodina je posilování pánevního dna spolu s výkladem jak masírovat hráz (nechtěj vědět co to je). V pytlíku má nic netušící budoucí tatínek cvičky a před sebou 30 minut studu a nenávistných pohledů ostatních cvičících mamutů.

Tak už jste profi rodiče?

V minulém díle jsem psal několik rad nastávajícím otcům. Čas pokročil a je dost možné, že by se někomu hodilo pokračování toho, kam tenhle rozjetej vlak s názvem “Máme miminko” jede. Dvojky byly vždycky nejhorší (Rambo by mohl vyprávět), tak pojďme ať to máte z krku (článek, né dítě).

Denní rituál už máte asi zaběhlej, tedy zatímco každej normální člověk bez dítěte (a my hajzlové co mají spící dítě – díky Ellí!) vstává kolem 9 hodiny, vy už v tu dobu máte od půlnoci za sebou třetí probuzení a prakticky od 6 hodiny jste plynule v bdělém stavu (pokud se to tak dá nazvat), tedy v době kdy ostatní vstávají jste už vyčerpali všechny kreativní nápady co novýho by se s dítětem dalo dělat a upadnete do klasického rytmu mezi přebalováním, krmením, uklízením, oblíkáním, svlíkáním a pravidelným, v několikavteřinovým intervalu opakovaným vykřikováním “jmenovasehoditete NESMÍŠ!”. Až s úslužným rituálem vítáte každý slunečný den, protože to znamená strávit cca 3x denně o 10 minut méně snažením se navlíknout další vrstvu na dítě, který toto vítá nadšeným napodobováním mixéru, protože mixér se samozřejmě oblíká nejlíp, žeano.

Tak pojďme si probrat témata, který jsou ve vaší fázi rodičovství nejzásadnější.

Čas pro sebe

Zásadní chyba rodičů začátečníků se nazývá Čas pro sebe. Spočívá v tom, že když kojence večer po hodině přemlouvání uspíte, řeknete si s vaší holkou – jupí, teď máme konečně čas pro sebe, tak si popovídáme/podíváme se na film/uklidíme/… Tedy unavíte se – CHYBA! Zatímco vy se vyčerpáváte jakoukoliv činností, vaše dítě nabírá síly na noční mission impossible a plánuje budíček přesně na okamžik kdy vy se plánujete svalit do postele a usnout. Pravidlo číslo 1 tedy zní – když spí dítě, ty spíš taky!

Bohužel (a vy si myslítě že bohudík) se vaše dítě stále učí nové věci, začíná se hýbat, jíst i z jiných věcí než je prso, zvládat různé úkony. K tomu si prosím podtrhněte dva zásadní body.

Ten předchozí level byl snazší

Ačkoliv si myslíš, že každý další pohyb je super a nedočkavě čekáš až se dítě začne převracet, pást koně, lézt, stavět se podél nábytku nebo ach bože ta je šikovná! chodit, opak je pravdou. Každý předchozí stádium je lepší než to následující. Tedy namísto toužení po propadání se do stále většího pekla s názvem jak ochánit dítě před nebezpečím pohybu, buďte rádi a važte si období zvaného “ležák”. Ležáka totiž najdete tam kde ho položíte. Ležák neprotestuje když ho přemisťujete. Ležák vydrží v kočárku celou procházku takže se můžete pohybovat rychlostí světla v porovnání s tím co vás čeká.

Matky porovnávačky

Existuje spousta knih, které obsahují tabulky co který dítě by melo dělat v tom kterým měsíci. Tyhle tabulky, násobené výpadky hyperaktivních dětí matek který s těhotenství šňupaly koks, pily kvanta red bullů a neutralizovaly to nikotinovými náplastmi, slouží jako nástroj matkofašistek, který se snaží zařadit vaše dítě do všelijakých ústavů a doporučují spousty vyšetření pro chudáka mimino, který je prostě jenom pohodlný. Kupte si brnění nebo si přeseďte nohy, ať jste pěkně obrnění. Zapalte všechny tabulky a každýho debila, kdo se jenom náznakem pokusí vyjádřit názor co by to vaše dítě v tomhle věku mělo nebo nemělo dělat.

TÁTA

Vaše miminko začíná vyluzovat různé zvuky, což má za následek že se všichni kolem začnou snažit aby to bylo označení zrovna jejich role, kterou vaše dítě vysloví jako první. A pak se to stane – váš andílek se na vás jen tak bezděčně podívá a řekne zcela zřetelně “táta”. Svět se na chvíli přestane točit, všude se rozsvítí světla štěstí a radosti a pak se ten svět začne točit jako labutě na matějský. A vy si říkátě že jste prostě super fotr a že i to dítě to poznalo. Tato deziluze trvá různě dlouho, podle toho kdy zjistíte že označení táta dostalo kromě vás i jídlo, panenka, dudlík a to nejhorší – váš soused a spousta dalších týpků, který potkáte na procházce.

Svoboda = babi + děda

Stále platí, že prarodiče (i když někdy mají nějaké stinné stránky) jsou vaším klíčem ke svobodě. Takže pokud chcete ještě někdy vidět světlo pouličních lamp v Dlouhé ulici nebo ranní svítání nad Národní třídou (myslím svítání jako závěr noci, né jako když si přivstanete), musíte mít někoho kdo vám pohlídá. Pokud máte, važte si toho. Je důležitý si co nejdřív v sobě vybudovat důvěru že lidi, kterým dáte vaše dítě, ho během několika minut nejen nezabijou, ale ani nezkazí, nenakrmí něcím co není bio, nedají mu sladkosti protože vy přece dobře víte jaký je cukr svinstvo a jak nás mají korporace co ho do nás cpou v hrsti a chcete od tohoto váš poklad rozhodně uchránit!

Zkrať to kámo, zkrať to

Už jste si někdy pokecali s někým, kdo má u sebe malý dítě? Správná odpověď je ne. Průměrný rodič vás je totiž schopnej poslouchat podle vzorce počet vteřin souvislé pozornosti = 5/počet jeho dětí. Tedy, při jednom dítěti máte krásných 5 vteřin na to se vymáčknout, při dvou dětech už je to 2.5 vteřiny. Následuje ono již zmiňované NESMÍŠ, odběhnutí, odtržení dítěte od jiného dítěte používající houpačku kterou zrovná já POTŘEBUJU!!, vysypání písku z plíny, botiček a očí, nebo neustálé nandavání brečícího Já chci na skluzavku dítěte a jeho opětné sundávání Já se bojim, je to moc vysoko! .. Tedy, kde jsme to byli? … ano.. to je přesne věta, kterou se vám dostane až tohle všechno skončí a Ty můžeš kámo pokračovat další 2,5 vteřiny ve svý určitě strašně zajímavý .. Ello NESMÍŠ!!! … Co jsi říkal? …. Jo a to, že jsem zmiňoval písek, skluzavku a houpačku? .. Jsme na dětským hřišti kámo! ale o tom až příště.

opatruj se fotře 🙂

Taková hloupá holka

Byla tam. Už ji asi měsíc neviděl, ale dneska tam byla. Vždycky když odjížděl do města zaslíbeného, nakoupil si večer cestou v tom hypermarketu. Poprvé ji uviděl už před půl rokem a od tý doby vždycky když tam byla, šel k její pokladně. Stoupnul si do fronty a čekal, po očku na ni kouknul.

Najednou se ozvalo “Ahoj”.

Usmála se na něj. To NEBYLO v plánu! Takhle to bylo úplně proti pravidlům!

Správně to mělo proběhnout tak, že se pozdraví “dobrý den”, ona mu to spočítá a on po ní nesměle koukne když budou čekat až se mu odečte nákup z karty. Pak měl odejít, ohlídnout se, aby viděl ji, jak je plně zaměstnaná dalším zákazníkem. Pak měl cestou v autě občas pomyslet na ty božský oči a nechat se unést bláznivou představou.

A ona si prostě pozdraví tím svým Ahoj, jako by se znali od malička. Hrozně ho to popudilo, překvapilo, probudilo, zaskočilo, líbilo se mu to.

“Ahoj”, odpověděl.

Opětovala mu úsměv, kterej byl ještě milejší, než ty čokoládový reflektory.

“Za čtvrt hodiny končím”, pronesla s dalším, teď mnohem veselejším úsměvem.

“Tak to sem měl docela štěstí” vysoukal ze sebe hrkaně.

“Nevíš v kolik jede autobus?”.

Tahle otázka ho dostala ještě víc než to “Ahoj”. Možná o tom chvíli přemejšlela, možná to měla připravený, možná ji to napadlo teď. Ale rozhodně to bylo perfektní. Nemohla se zeptat jinak, aby to bylo tak nevinný a zároveň tak jasný a jiný.

Napadlo ho, co kdyby to udělal. Co kdyby jí odpověděl jak ona chce. Nebo jak si myslel že ona chce. Zkusil to. Srovnal slova … nádech … hrk … hrk .. výdech. Znova… Srovnal slova … nádech …

“Nevim”, odpověděl a bylo to to nejhorší Nevim co kdy řek. Nikdy to slovo neznělo tak hloupě jako teď. Dával pomalu věci do tašky a ona mu podávala kartu s účtenkou. Vzal si kartu a úplně zapoměl na starej ohranej trik s dotykem prstů při prebírání karty.

“Tak ahoj, zase někdy.” je nejhloupější rozloučení.

Usmála se

Odcházel. Nased do auta a jel nocí po dálnici. V dálce nad Prahou hrozila velká bouřka.

Celou cestu přemejšlel, jak ta holka může bejt tak hloupá, že si ani po půl roce práce v hypermarketu nepamatuje, v kolik jí večer jede autobus.

//YOak´s memories, 8.6.2003//

//doplnění z 10.7.2003//
Od tý doby ji už nikdy v hypermarketu neviděl.

//doplnění z 17.7.2003//
Dneska jel přes Plzeň a v rádiu hlásili, že na kraji města našli mrtvé tělo asi třiadvacetileté dívky. Byla zavražděna asi před měsícem v blízkosti hypermarketu Tesco .

Milá rodino

Milá rodino.

Během vaší nepřítomnosti se u nás se nic zvláštního nestalo, takže reportuju, že je všechno v pořádku, včera nám zase utek ten debil (Píďa) hned ráno, když sem větral v pokoji otevřeným oknem a strávil hezkej den tady pod tujema (Píďa)…

Já sem strávil dopoledne a věruška se sejtem odpoledne a večer tím, že sme toho kreténa (Píďu) honili pod těma tujema … no nic …

my sme teda nejdřív nevěděli, že je tady pod těma tujema, tagže babička ho nejdřív hledala, paxem se teda zvednul a šel lítat jako debil po sídlišti a řvát čičikučičikučičičičičiiiíííí kurvačičíku píďo volevylez! … po asi hodině sem to vzdal a odjel do domažlic.

No … když sem se asi v 5 vrátil, tak babička ihned vystartovala ke dveřím s klíčenkou na krku a
b [rozhodně svírajíc klíče] … “víš že Píďa zmizel?”
y “yo, sem ho přeci dopoledne hledal, von příde až bude mít hlad”
b [trvajíc na svým předpřipraveným dialogu] “no já nevim, já ho jdu hledat”
y [nechtejíc se smířit s tim, že by vedle fotky Píďy na plakát ZTRATIL SE musel přidat i fotku babičky] “to je zbytečný”
b [se slovy “no to nevim” se jala otevírat po stopadesátý všechny skříně a šuplíky se slovy “čičíku kdepak jsi”] … uplynulo 10 minut a babička hledá píďu v šuplíčku na klíče v botníčku ….
b [opět svíraná klíčenka na krku] “já ho du hledat”
y [otevírá scanner a vkládá do ní fotku babičky] “no jak chceš”
b [vyráží rozhodným krokem hledajíc si cestu mezi skříněma rukama]
y [napadlo ho, jak asi miláček babička s jejíma asi 10 dioptriema uvidí malý koťě na 5 metrů, zlatínko]
… uběhly 3 minuty
b [odmyká a vchází do dveří] “To je horko, nikde tam není”

Poslední kapkou do “mého poháru” bylo, když podřimuju na gauči u nás v pokoji, lehká muzika do pozdního odpoledne, přijde babička s pozdravem “čičikučičikuČIČIČIČIČIIÍÍÍÍ”, když nereaguju, tak dodává s tónem v hlase, kterej může mít jenom žena, která zažila okupaci a mluvila s lidmi z koncentračních táborů “čičíku .. Píďo … no už nejsi a nikdy nebudeš” a odešla … myslel sem ze mně omejou …

Spásou byla Věruška, která přišla a oznámila, že ten debil (Píďa) je pod těma Tujema …..

Večer sem pak už jenom dostal smsku, že toho debila (Píďu) ulovilli (Věruška a Sejt) (asi v půl jedenáctý).

s pozdravem
Současný Vládce Bytu