Často přemejšlíš nad tím, co to vlastně je ten Fejsbuk. Podivná, neskutečná a hlavně ne skutečná realita. Fiktivní životy masek, který lidi vystavujou na odiv jakoby to byly jejich reálný životy. V reálu ale ty opravdový životy mrhaj mrtvolně osvíceným ksichtem v týhle fejkový realitě. Je to jedno. Kdybys ten život nemrhal tady, budeš to dělat někde jinde. Tady aspoň lidi můžou snít, že ty jejich životy vypadají jako ta přesvícená fotka zachycující jeden okamžik mrzkýho dne. Kašleš na to a necháváš si žít svůj Trumanovskej život, pocit že tě sledujou stovky lidí a opájíš se úspěchem jak seš slavnej když Ti někdo něco lajkne nebo komentuje. Jseš populární jak Karel Gott, všichni tě milujou a chtějí být jako ty! Tvůj život stojí za to!
Ta zpráva přišla strašně rychle a týkala se holky, kterou jsi znal. Práskla z nebe a roztříštila Tě na maličký pichlavý kousky po celým vesmíru. Bude ti trvat ještě staletí, než všechny ty kousíčky posbíráš zpátky, prsty od krve a oči plný slz co by tam byly i kdyby ty kousíčky nebyly tak ostrý. Někde v dálce vidíš mátohy co znáš. Taky sbírají ty svoje kousíčky. Úplně vpředu, nahoře na kopci, zmlženej odraz obkresluje postavu jedný malý holky a velkýho kluka. Jenom tam stojí, drží se za ruce, nesbírají. Ty najednou vidíš, že nastojí na kopci, ale na obrovský hromadě z vesmíru jejich kousků. Mají jich nejvíc a dali by všechno za to aby tomu tak nebylo. Vidíš celou tu scenérii a nevíš co s tim. Máš strašně velkou touhu s tím něco udělat. Bezmyšlenkovitě si osvítíš ksicht a klikneš na modrej čtvereček, svět krásy a úspěchů. Popíšeš scenérii, podělíš se s ostatníma maskama. Nejde to. Proc? Napíšeš jí tedy na zeď. K čemu? Uvědomuju si, že je to jedno, zbytečný. Jakej je důvod? Protože lidi tohle odjakživa dělají? Mluví k někomu, i když tam on zrovna není. Pomůže jim to, odlehčí se jim. A pak doufají, že se ta slova k daný osobě nějak dostanou. Církve toho využily, a zkonkretizovaly Boha, ke kterýmu se lidé obracejí, mluví k němu a ulevuje se jim. Ale proč tohle říkat Facebooku? Aby se ti ulevilo. Takže si dáš smutnej status a bude mi líp. Kolik tak smutnejch statusů ze mně udělá šťastnějšího člověka? Jakou energii asi Fejsbuk předá tomu, ke komu ve skutečnosti mluvíš?
Facebook v teorii je skupina přátel, takže je to jakobychom se o svůj smutek dělili s přáteli, respektive s lidmi co s náma hrajou tu online hru na kamarády. Otázka je, jestli bysme si tyhle pocity neměli předávat očima a objetíma. Jsme v tom všichni. Naprosto chápu každýho kdo poslal RIPko, protože konkrétně v tomhle případě jsem jich měl napsaných několik. A pak jsem je zase smazal. A to jedno co jsem viděl bylo krásný, přesný, složený z těch kousků co teď každej sbíráme a obdivoval jsem autora za odvahu ho napsat. Dík.
Jediný co vím jistě je to, že nesmíme překročit tu řeku, za kterou je bohem a nejlepším kamarádem ona modrá ikonka. Zhasnout ty mrtvolný ksichty, vypnout tu nerealitu a začít víc cítit tu realitu, i když je mnohem bolestivější a ošklivější než lajkovací lež. Cítím že je špatně, že jedna z prvních věcí co mně napadly, jak se s tím vyrovnat, bylo svěřit se tomuhle plechovýmu “bohu”. A chtěl bych pomoct vám i sobě.